Nejdřív mi zmizela pravá noha.
Šel jsem po nový podlaze, deska pode mnou křupla a noha zajela dolů. Dvanáct centimetrů. Přesně tolik, kolik tam mělo bejt polystyrenu.
Chvíli jsem tak stál. Jednou nohou na podlaze. Druhou v ní.
Řemeslník už byl pryč. Zůstalo po něm pár odřezků, kelímek od kafe a podlaha, která při pohledu shora působila hotově.
To je na hotovejch věcech příjemný. Vypadají hotově.
Měl položit dvě vrstvy
Měl položit dvě vrstvy polystyrenu. Šest a šest centimetrů. Desky k sobě, druhou vrstvu přes spáry první.
Vysvětloval mi to sám. Mluvil pomalu a občas přimhouřil oči, jako kdyby v hlavě procházel normy, který jsem nikdy nečetl.
Měl metr, nůž a tužku za uchem. Pilu si půjčil ode mě. Nevím, jestli to mělo bejt varování.
Řídil mi celou stavbu.
Rozebral jsem vrchní vrstvu. Pod ní byly mezery.
Ne takový ty mezery, nad kterejma se dva řemeslníci pohádaj, jestli mají tři, nebo čtyři milimetry. Do těchhle by šlo schovat svačinu.
„To je zvláštní“
Zavolal jsem mu. Přijel druhej den.
Kleknul si k podlaze, nadzvednul jednu desku a chvíli koukal dolů. Potom řekl:
„Já vůbec nechápu, jak se to mohlo stát.“
Řekl to tiše. Skoro smutně. Jako kdybychom stáli nad něčím, co udělala příroda.
Sesuv půdy. Eroze. Samovolnej rozestup polystyrenu.
Šťouchnul do jedný desky prstem.
„To je zvláštní.“
Bylo. Hlavně proto, že ji tam před dvěma dny položil.
Pak si stoupnul, oprášil si kolena a odjel. Tužku měl pořád za uchem. Víc jsem ho neviděl.
Mezera
Večer jsem seděl u počítače a četl smlouvu. Byla dlouhá. Číslovaná. Každý slovo, který mohlo mít obyčejnej význam, mělo pro jistotu vlastní definici.
Na pohled držela.
Pak jsem se dostal k tomu, co se má stát, když jedna strana neudělá svoji práci. Tam byla mezera.
Ne několik centimetrů. Jen pár slov, který tam nikdo nedal. Člověk se do nich ale vešel celej.
Tohle nikdo nedělá schválně. Nikdo si nesedne ke smlouvě s tím, že tam nechá díru. Prostě se to nenapsalo, protože v tu chvíli bylo všem jasný, jak to myslíme.
Rozebírat to začne až ten, komu se něco neodevzdalo, nezaplatilo nebo rozbilo.
Pak se ukáže, že jeden myslel něco jinýho než druhej. Třetí nemyslel nic. Jenom přikývnul.
A ptají se mě, co teda platí. Většinou k tomu dodaj:
„Vždyť jsme se domluvili úplně jasně.“
Domluvili. Jenom to nikdo nenapsal. Nebo to napsal tak, že tomu nikdo z nich nerozuměl.
Vyjde to nastejno.
Mezera.
Nahoře to vypadalo rovně
Izolaci jsme si dodělali sami. Vytáhli jsme vrchní vrstvu, přeskládali desky a doplnili mezery. Šlo to. Nikdo z nás to nikdy předtím nedělal.
Pila leží pořád na zemi. Nepřijel si pro ni.
Jak se to mohlo stát? Docela snadno. Nahoře to vypadalo rovně.
„Já vůbec nechápu, jak se to mohlo stát.“
Tuhle větu nikdy neřekne svědek. Řekne ji vždycky ten, kdo to způsobil. Za tři vteřiny z něj udělá nezávislýho pozorovatele vlastní práce.
Řekne ji dodavatel. Řekne ji klient. Řekne ji chlap, co to podepsal a nepřečet.
Jednou ji řekneš i ty.
Smlouva nemusí bejt krátká. Nemusí bejt ani hezká. Ale ten, kdo se podle ní má chovat, musí vědět, co má dělat.
Bez překladatele. Bez právníka, co překládá právničinu.
Jinak je to vrchní vrstva. Chodit se po ní dá. Až do chvíle, kdy na ni doopravdy došlápneš.
A vojeb je vojeb, i když si ho vytiskneš na hlavičkovej papír.